Putování na sever

Ja a Kasia. Devitidenni cesta. Ctyri noci ve vlaku, tri v hotelu, jedna v autobuse. Kdyz jsme poprve nastoupily do luzkoveho vagonu naseho 21 hodinoveho “expresu” do Delhi, byly jsme trosicku prekvapene. Zadna kupe, cely vlak je propojeny a vsude kolem jenom chlapi, kteri na nas koukaji jako na zjeveni. A naproti me sedi obrovsky zamraceny cernoch. Byla jsem az prekvapena, jak rychle a beztarostne jsem usnula. Batuzek na zamek pod hlavu, prosteradlo az ke krku a osm hodin uteklo jako nic. Jenom jednou jsem se behem noci vzbudila, abych zjistila, ze na mem luzku sedi nejaky Ind. Na zemi v ulicce lezeli dalsi. Tak jsem ty oci zase radsi zavrela. A rano? Jakmile jsem se protahla a zmenila lezici polohu na sedici, uz vedle me sedeli dalsi tri :). Byli to totiz pasazeri, kteri si koupili jizdenku, prestoze na ne nezbylo luzko a byli na cekaci listine. Vetsinou se mista neuvolni, ale i presto muzou nastoupit a jet. Behem dne celym vlakem prochazi prodejci cehokoli se svymi dokola omilanymi basnickami, vsemozni mrzaci a vysmati transvestiti skemrajici o par rupii. Na hornich luzkach je to lepsi, nikdo na vas moc nevidi a muzete si natahnout koncetiny. Takze na zbyle prejezdy kupujeme jizdenky v predstihu a uzivame si tohoto luxusu take…

DELHI

Kdyby to bylo jenom na me, hlavnimu mestu Indie bych se klidne vyhnula. Chaoticky Mumbai mi uplne staci. Pravdou je, ze Delhi je jine. Lidi i atmosfera.

Prekvapuje me, ze i historicke centrum, da-li se to tak vubec nazvat, je hrozne osklive. Zaprasene spinave ulice, omsele domy, zamotana splet elektrickeho vedeni, prervavajici se klaksony. A mezi tim vsim ty jednotlive krasne a udrzovane pamatky. Hrozne daleko od sebe. Je pomerne tezke se tu zorientovat a proto je asi dobre mit nejaky priblizny plan, co videt. My jsme ho nemely. Navic s setrivou Kasiou, ktera nechtela platit stale dalsi vstupy a jizdne rikshou, jsem nemela moznost videt slavnou Qutub minar, ani Humajanovu hrobku. Misto toho jsme dlouze chodily podel silnic smerem nekam, kde jsme tusily, ze je neco k videni, protoze ridic rikshy nechtel slevit z ceny. Ale prece jenom jsme toho stihly docela dost. Majestatni Cervenou pevnost s jejimi rozlehlymi zahradami, nejvetsi mesitu v Indii, trosku kycovity Krishnuv chram a harmonicky novodoby Lotusovy chram, ktery symbolizuje jednotu vsech nabozenstvi. A projit se po predlouhe promenade k Indicke brane. A koupit si par suvenyru na rusnem Main Bazaaru. Dost na jeden den.

Pred lidmi nas varovali jak kolegove a kamaradi, tak i knizni pruvodci. Hned po vystupu z vlaku si ucpat usi a nedat se. “Hallo madam! Excuse me madam? One minute madam! Riksha? Which hotel? Which country? Taxi? Wanna see my shop? Just seeing, not buying! What’ s your name? Where are you from? Yes ma’am? Can I help you? Only one picture!” Opravdu nas nenechali vydechnout. Male deti na nas mavaly, podavaly nam ruku, chtely se nechat vyfotit a za to skemraly o prachy. Skupiny mladych kluku, ale i rodin se chtely fotit pro zmenu s nami. Ale ne vsichni najednou, jeden pekne po druhem. Ze zacatku jsme se tomu smaly, ale pak uz jsme musely byt protivne. A zkusily jsme indickou taktiku. “Ok, tak se s nama vyfot, ale za 10 rupii”. A svete div se, ono to normalne fungovalo :). Skoda, ze nas to napadlo az na konci dne, mohly jsme si vydelat na zpatecni cestu.

HARIDWAR

V poutnim miste Haridwaru jsme se poprve setkaly s matkou Gangou. Posvatna reka ma barvu Indy tolik milovaneho caje s mlikem a i v prvni tretine sveho toku ma neskutecnou sirku a silny proud. Lide, chodici se do ni vykoupat, se musi pridrzovat retezu, aby je neodnesla. Rano tu na jejich brezich stovky lidi smyvaji sve hrichy, potapeji se, pijou jeji vodu nebo si ji odvazi v barelech domu, aby se podelili se svymi blizkymi. Dopoledne susi na vetru sva sari/kurty a v poledne se jdou pomodlit a odevzdat sve dary do jednoho ze dvou chramu, ke kteremu musi vystoupat po nekonecnych schodech, nemaji-li na lanovku. Po nekolika cajickach se vsichni znovu se zapadem slunce sejdou dole u reky a zacina velka Ganga aarti. Ne stovky, ale tisice lidi sedi pokorne kolem obou brehu a za koordinace mnichu uctivaji svou milovanou reku. Synchronne pronasi modlitbu, zdvihaji ruce za zare pochodni a zvuku bubinku. Nevidela jsem nic magictejsiho…

Stravily jsme tu pohodovy den, ktery byl balzamem pro dusi po hektickem Delhi. A na jeho zaver jsme si daly peknou bojovku :]. Po hodinovem cekani na autobus, o kterem nikdo nevedel, jestli nekdy pojede, jsme se svezly do Rishikeshe. Rekly jsme si nejakym mladym rikshakum at nas vezmou do casti mesta, kde jsem mela vytipovanych par hotelu. Protoze jsme nevedely, jak je Rishikesh clenity a “roztahany”, zabednene jsme se dohadovaly o cene a skoncilo to tak, za nas ti podli ridici vysadili pekne daleko od ciloveho mista a jenom nam ukazali smer. Tma jako v ranci, nikde ani zivacek, jenom mega dlouha cesta z kopce. A pak zacal obrovsky slejvak. Ze silnice reka, z nasich batohu pracka. Aby toho nebylo malo, tak vypadla elektrina, coz je v Indii vetsinou zalezitost nekolika hodin. Nakoukly jsme do jedinych dvou hotelu, ktere jsme potkaly – na jeden jsme nemely a v druhem na recepci hrali karty tri neduveryhodne vyhlizejici chlapici. Tak jsme sly a sly, az jsme byly ve slepe ulicce. Zaklepaly jsme v nadeji na dvere jednoho ashramu (“ubytovna” pro poutniky, kteri sem prichazeji meditovat, cvicit jogu a koncentrovat se na svou dusi). Deset minut jsme staly v desti, az se nad nama smilovali a dovedli nas do nejblizsiho hotelu. Mel nejpohodlnejsi matraci co jsem za posledni dva mesice zakusila. A byla zaslouzena.

RISHIKESH

Krasa s nadherou! V tomhle meste ztracenem v horach me opravdu mrzelo, ze nemame cas zustat dele. Je to svetove centrum jogy a dnes take adrenalinovych sportu a vychozi bod pro trekky do Himalaji. V sedesatych letech prijeli pobyt v jednom z ashramu Beatles a inspirovalo je to ke slozeni velke casti jejich “Bileho alba”. Doby, kdy sem diky tomu masove prijizdely hippies uz pominuly, ale porad je to oblibene misto pro ty, co chteji nacerpat energii a za vedeni guru se po nejakou dobu venovat sve dusi a vnimat svoje telo. Prestoze tu potkavame vice bilych tvari nez kde jinde (vetsinou s karimatkami), stale je to tradicni Indie, jak ji zname, zadne stopy po globalizaci (az na kavarnu Oasis, kde si s chuti davame francouzky croissant :). Prochazime se po piscitych brezich Gangy, potkavame svate muze, kravy a spoustu krasnych usmevavych lidi.

Take nas zlakalo videt jeden z mistnich vodopadu. V jakemkoli bode cesty se nekoho zeptame, jak je to jeste daleko, odpoved je pokazde dva kilometry. Ale uz to zacina byt opravdu moc daleko, tak mavame na prvni projizdejici auto. Sedi v nem ctyrclena rodina, ale presto zastavuji. Mluvime na ne anglicky a oni na nas hindsky, takze je to legracni, ale maji z toho asi zazitek. Ukazalo se, ze jsme trikilometrovou pesinku k vodopadu prejeli, ale nakonec prece dorazime. Je obrovsky a osvezujici! Uz se pripravujeme na dlouhou cestu zpatky po zaprasene silnici, kdyz vtom nam zastavuje stejna rodina, ktera nas predtim popovezla, popadame se za bricha :).

 

No a ceka nas noc hruzy. Z Rishikeshe totiz do Agry vlak nejede, tak si naivne kupujeme jizdenky na 8 hodinovou jizdu autobusem. Nespaly jsme ani chvilicku. Indicke silnice jsou v dezolatnim stavu, takze kazdou pul minutu clovek nadskoci tak, ze to hlava nebo zadek hodne nemile odnese. Odpocitavam cas do konce a doufam, ze po absolvovani tehle cesty nebudu retardovana.

 

AGRA

…V tomhle stavu ze mame videt osmy div sveta – Taj Mahal?! Radsi se ubytujeme v nedalekem hotelu a lokalnim autobusem jedeme hodinku do maleho mesta Fatehpur Sikhri, jehoz palace a mesita je na seznamu svetoveho dedictvi. Cestu k ni neni lehke najit. Spletite ulicky, nikde zadne cedule, mistni se na nas vrhaji jako pakobylky na korist. “Ne, opravdu nechceme ukazat cestu, jen se tak prochazime, najdeme ji samy”. Nalepi se na nas jeden vyhubly fousaty Muslim a neprestava nas zahrnovat otazkama. Nekolikrat mu zretelne rikame, ze nepotrebujeme jeho pomoc ani si s nim nechceme povidat a uz je to tak neprijemne, ze prijimame pozvani jedne rodiny do jejich skromneho pribytku a cekame, dokud to toho podivina neprestane bavit a nezmizi. Areal mesity je moc hezky, bosky naslapujeme na rozpalene dlazdicky velkeho nadvori, prochazime mezi kryptami mistnich panovniku. Do pevnosti se Kasie nechce platit vstup, ze pry je to zese jen jedna z mnoha pevnosti. Protoze se mi chce zatracene spat, tak ani neprotestuju. Protoze na Agru mame jeste i cely dalsi den, dame si prijemneho hodinoveho sloficka, veceri na strese s vyhledem na Taj Mahal a jdeme se na nej podivat za zapadu slunce z druheho brehu reky. Pusobive, ale zrovna je docela zatazeno, takze mame v planu vratit se dalsi vecer (Kasia je totiz fotograf fajnsmekr).

Pro vychod slunce si rychle vybehnu na strechu a v sedm uz stojime pred tim nejuzasnejsim pamatnikem lasky, ktery byl na tehle zemi vytvoren. A to neuveritelnymi ctyriceti tisici rukama! Nechal ho v 17. stoleti postavit mocny mughalsky panovnik Shah Jahan pro svou oblibenou zenu Mumtaz Mahal. Nikdy Taj Mahal nespatrila, protoze umrela pri porodu jejich ctrnacteho ditete. Jak on ji musel milovat, kdyz to vsechno nedelal pro to, aby na ni udelal dojem, ale z zalu po jeji ztrate. Mauzoleum, prilehla mesita a vodni struzky, ve kterych se veskera ta nadhera zrcadli. Ikdyz znate Taj Mahal ze vsech uhlu z fotek, stejne zustanete stat v nemem uzasu.

Jinak je ale Agra jedno z dalsich osklivych indickych prumyslovych mest. Navstevujeme jeste jeji rozlehlou pevnost plnou velkych zelenych papousku a dalsich par mughalskych staveb a nemame do ceho dloubnout. Kdyz se dopravime k trzisti, zjistujeme, ze zrovna dneska je v cele Indii protivladni stavka, takze ani nakupovat nemuzeme. K veceru se vracime na druhy breh reky, ale zapad slunce je stejny jako vcera. Lepsi vyhled by byl z dlouheho parku, za ktery se ale plati dalsi nesmyslny vstup.Tak se rozhodneme ho obejit. Cesta vede slumem a malymi policky, kde asi nikdy predtim cizincova noha nevkrocila. Kdyz dorazime ke brehu reky a chceme po pisecnych dunach popojit bliz, vynori se odkudsi zpoza zdi hlidac s brokovnici a rika, ze nesmime dal ani o krok. Nechapeme proc, jsme mimo areal parku, nikde zadny zakaz a jsou tam mistni. On: Proste tam nesmite. Nejste z Indie.Tecka. (Jinak receno: Jen si to zase pekne obejdete a zaplatte si vstup do parku.) Smutne se otacime a jdeme na pivo na dalsi ze stresnich restauraci na druhe strane reky, druzit se s ostatnimi cizinci. Nasi mensinou.

 

KHAJURAHO

Zase prijemna pauza od hlucneho blazniveho mesta. Khajuhraho je pomerne male, ale zato tu v dost koncentrovane podobe najdete spoustu prekrasnych chramu z 10. a 11. stoleti, nektere z nich proslavene vytesanymi vyjevy z Kamasutry. Nejde mi na rozum, jak mohlo neco takoveho vzniknout v tak, rekneme, puritanske zemi, jako je Indie?! Nektere figurky jsou docela usmevne, zvlaste ty se zviratky. Protoze mame spoooustu casu, chodime si od chramu ke chramu a vracime se behem dne na dobry cerstvy dzus k jednomu prodejci jmenem Amit. Rozebirame vsechno mozne i nemozne a pridava se k nam jeste dalsi mistni omladina, takze je z toho nakonec docela zajimava diskuse. Mimo jine se dozvidame, proc se tu k cizincum chovaji tak nespravedlive – minimalne dvacetkrat vyssi vstupne do pamatek je opravdu trosku moc. No a duvodem je to, ze mame “kozni problem”. Jsme moc bili :D. Jeste zapad slunce na skale, vecere s lampionky a vyskemrana sprcha za 40 rupii v jednom z nahodilych hotelu a jedeme dal…

VARANASI

Nejstarsi zijici mesto na svete. Misto vzniku jednoho z piliru indicke kultury, velkeho eposu Ramayana. Nejposvatnejsi misto v Indii – to co je Mekka pro Muslimy je Varanasi pro Hinduisty. Stari lide sem chodi umrit, protoze veri, ze se tak vysvobodi z vecneho kolotoce reinkarnaci a dosahnou takzvane mokshi. Kdo nema tu moznost sem dojit, preje si tu byt obradne zpopelnen. Kdo nema moznost byt tu zpopelnen, preje si, aby sem dorazil alespon jeho popel a splynul s vodami posvatne Gangy.

Bohuzel nas vylet do Varanasi nebyl uplne nejstastnejsi. Rano jsem se probudila s horeckou a nejvetsim brichobolem co jsem v Indii zazila. A to jsme si tak hlidaly, v jakych podnicich se stravujeme. Doporucene pilulky z lekarny na me po par hodinach na slunicku mely efekt jako kdybych vypila lahev vodky. Coz neni uplne dobre v miste, kde zrovna potrebujete mit silny zaludek. Bloudime spletitym labyrintem ulicek, kde se misi vselijake tezko identifikovatelne pachy, nasleduju Kasiu jako tupa ovecka a snazim se neupadnout a neobdarovat nektereho z kolemjdoucich mou veceri z predchoziho dne.

Dalsi smulou je to, ze jsme si vybraly obdobi, kdy teprve konci monzuny a nemuzeme si uzit to, co je ve Varanasi tak zajimave. Ani projizdku lodickou po Ganze, ani prochazku podel vsech ghatu (dlouhych schodist svazujicich se k rece, kam se lide chodi modlit, cvicit jogu, koupat se nebo treba prat pradlo). Hladina Gangy je totiz moc vysoka a velka cast techto prostor je zatopena. Co tedy s temi 10 hodinami?

Navstevujeme par mistnich chramu, pricemz musime absolvovat dlouhou cestu cyklo-rikshou a pretrpet inhalaci prilisneho mnozstvi smogu. Po ceste zpet do rusneho centra se na nas povesi sympaticky starik, ktery nam na dukaz sve duveryhodnosti ukazuje sesitek s referencemi turistu ze vsech myslitelnych zemi. Nechce nic jineho nez nas tu trosku provest a za to nam ukazat svuj maly rodinny obchudek. Nasledujeme ho, protoze je docela roztomily. Ukazuje nam misto, kam chodil tancit Lord Krishna a vypravi, ze kachlicky bohu na stenach jsou z toho duvodu, aby tam lide nechodili curat. Obchudek s oblecky, ktere sije jeho zena, ma asi dvakrat dva metry a je tmavy a zapraseny, ale jsem rada ze sedim. Odnasime si par smesne levnych satecku a pak uz konecne jdeme najit ten nejslavnejsi ghat. Uz jeho jmeno ma zvlastni nadech. Manikarnika. Po nejake dobe bloudeni nas k nemu zavede kour a nosici drivi. A nositek. Mrtva tela jsou zabalena do cervenozlatych platu latky, neni videt nic nez jejich obrys. Nejsme si uplne jiste, jak moc se muzeme ke spalovacimu mistu priblizit, ale jakysi samozvany, baksise chtivy “pruvodce” nas vede po schodech az na terasu veze, kde se veskera ceremonie odehrava. Dojmy presne popsat nedokazu. Diky memu momentalnimu stavu by asi nebyly uplne objektivni. Ale rozhodne to neni nic nechutneho ani rozhorcujiciho. Dokonce i prihlizejici pribuzni (a temi mohou byt jenom muzi) prilis nesmutni, je to prece jen novy zacatek…

Tak si rikam, jak je ta Indie krasna, kdyz clovek netvrdne v Mumbaii. A ja chci viiiiic! :) Sice me tu jeste nejake to cestovani ceka, ale asi se sem opravdu jeste nekdy budu muset vratit. Ano, opravdu jsem to rekla.