První dojmy

Začnu snem, který se mi zdál.

Jsem na velkolepé zahradní párty generálního ředitele hotelu Royal Tulip. Je tu spousta lidí, stojím tu s Katyushou a další stážistkou. Po chvíli přichází samotný pan ředitel. Představuje se nám, vítá nás v Mumbaji a říká, jak ho to veškeré bohatství nudí. Vypráví nám o svém volném čase a o tom, že mimo jiné je jeho koníčkem kutilství – dokonce už sestrojil několik výbušnin. Vcházím dovnitř domu, hledám toalety. Na chodbě potkávám ředitelovu manželku, zhýčkanou domácí paničku. S naprostým klidem říká, že tu manžel nastražil bombu – je znuděný tímhle materiálním světem a chce dneska večer umřít a schytá to nejspíš pár dalších lidí. Já se vyděšeně ptám: „Co budeme dělat?!“ „Nic, musíme se dostat z domu. Jenom mi pak někdo pošlete seznam mrtvých, ať můžu poslat jejich rodinám odškodný.“ Vidím rychle procházet pár chlápků s náručí plnou výbušnin. Kryju si hlavu, slyším rány, po domě se rozletí kousky granátů. 35 mrtvých. (…) Noblesní pokoj, paní domácí uprostřed, její manžel živý, s okovy na rukou, kolem služebnictvo. Vcházím s jakousi rozbitou vázou – když to ředitel uvidí, rozčílí se do ruda a chce mě napadnout. Manželka ho ale něčím praští a… (…) Všude je ticho a klid. Mířím ke vchodovým dveřím, jsem ráda, že je po všem. Najednou se ale ozve výbuch – tma – konec…

Ten den jsem byla fakt moc unavená a usínala s teplotou, to neustálé střídání teplot nedělá dobrotu. Větrák na stropě fouká po celém pokoji studený vzduch celou noc, bez něj je na padnutí. Ráno zmokneme, pak vlezeme do klimatizované kanceláře, zpotíme se v zapařené hotelové kantýně, znova kancelář, po celém dni to vlezlé dusno venku…

Po týdnu provizorního bydlení u hostitelské rodiny jsme se celé natěšené přestěhovaly do našeho „trainee“ bytu. První dojem byl trošku nešťastný, protože jsme nečekaly, že tam nebude kromě postelí VŮBEC NIC. Ani lednička, sporák, plyn, teplá voda, internet, nábytek… Chvíli jsme zaraženě seděly a mlčely, pak jsme si konečně aspoň částečně vybalily kufry a najednou všechno vypadalo milejší, i ta plíseň na zdi. Tak jako mají hinduisti v koutku svého bytu osobní oltář, tak i já mám ten svůj – s maminčiným talismanem, obrázkem Hradčan, králíčkem Felinou a Krtečkem :-). Bydlí nás tu celkem šest – Ruska Katja, Polka Kasha, Maďarka Éva, AIESEC leaderka Bhagyashree a droboučká budhistka Anusha ze Srí Lanky. Další čtyři mají přibýt, uff… Ty polní podmínky nám docela ztěžují život, po týdnu bydlení tady se nic nepohnulo, už jsme rezignovaly na indické sliby, „2 dny“ = týden a „zařídím to“ = až si na to někdy vzpomenu, tak to zkusím převelet na někoho jinýho. Fakt si važte ledničky, toastový chleba s marmeládou ke každé snídani se přejí hodně rychle.

Práce nám tyhle strasti moc nekompenzuje. Na to, že jsme se tam zatím nedostaly k ničemu zajímavému tam trávíme až moc času. Tady se pracuje i v sobotu, devět hodin denně, někdy i víc. Je to únavnější o to víc, že se nudíme. Po pěti dnech jsme se naučily jak se dělá check-in a jak se vítá a doprovází host na pokoj, včetně předvedení veškerého hotelového vybavení. Pět dní neskutečně otravného drilu – 6 stránkový dokument, slovo od slova, perfektní artikulace, intonace, kultivovaná gestikulace, úsměv na tváři. Nepustili nás na další stránku, dokud ta předchozí nebyla dokonalá. Hotel se ještě neotevřel a už toho máme plné zuby, ten nepřirozeně formální jazyk nám nejde přes pusu a některé afektovaně strojené věty nám přijdou k smíchu. Ano, jsme v nejluxusnějším hotelu široko daleko, ale postrádáme prostor pro osobní vyjádření. Jediná útěcha je, že až budeme stát tváří v tvář 20 hostům denně, bude to rozhodně interaktivnější a rozmanitější. Každopádně budeme na management časem trochu tlačit, ať nás pustí k něčemu zajímavějšímu, nepřijely jsme se sem učit „básničky“. Zatím je všechno „jenom jako“, hotel stále vypadá jako jedno velké staveniště, ale určité části už se rýsují :-). Musí to stihnout do 2.8., pak už mají brífinky pro média a rezervaci asi na 40 pokojů. Tak uvidíme…

V každém případě lidi v hotelu tam jsou jedno z toho mála, co mě tady zatím těší. Hrozně milá a přátelská banda. Urwashi, Namprit, Lovely, Shitaal, Neeha, Nhidika, Sandesh, Ishan, Vikas. Pořád se ptají na naše země a život tam, zajímají se o to, jestli nám nic nechybí, snaží se radit a pomáhat ve všech směrech. Ale pak tu máme naše duty managery: Krišna a Raviradž, dvě srandovní figurky jak z nějakého komixu – jeden malý, tmavý, macatý, druhý dvoumetrový, hubený, s knírkem a odstátýma ušima. Hrozně je baví hrát si na velké šéfy, takže svoje podřízené rádi šikanují. I když už není co dělat, kolikrát je v hotelu drží třeba i hodinu přesčas, i když je čas oběda, všichni musí sedět, mlčet a čekat, až se je páni vedoucí uráčí pustit. Dostala jsem vyhubováno za to, že jsem si šla za roh sníst tři sušenky. Ale ne přímo, vždycky nám to musí někdo přetlumočit. Oni totiž pomalu zjišťují, že se jich nebojíme a umíme se bránit. Když s nima mluvíme jako se sobě rovnýma, tak nás tak taky berou. Nejsou na to zvyklí, ale hotel pořád propaguje heslo „International standards, local flavours“, tak my jim ukážeme, co ty mezinárodní standardy jsou. Postupně si ten respekt získáme :-).

Zajímavou kapitolou je cestování. Taková trošku noční můra. Do práce jezdíme rikšou - často poněkud rezavým, motorizovaným prdítkem bez dveří, které nejede víc než 40 km za hodinu. Nejen, že se nás řidiči pořád snaží natáhnout, často bohužel ani neznají cílovou adresu, kam se chceme dostat, ale nepřipraví se o kšeft, takže nám všechno odkývou a vyhodí nás třeba o ulici vedle a jsme totálně ztracené :-D. Stmívá se tu hrozně brzo a to pak vypadá všechno jinak (líp – tma spolkne všechny odpadky a pouliční světlo dodá zašlým šedivým ulicím romantický tajuplný nádech:-)). Pak jsou tady autobusy. Úplně bych to vozidlo takhle nenazývala, je to spíš jakási rachitická ušmudlaná popelnice nacpaná lidmi, která sotva přibrzdí, aby do ní člověk nastoupil. Přeplněnou uličkou prochází průvodčí a účtuje jízdu jako ve vlaku. Pěkně to drncá, všichni do sebe narážejí, do nás „mimozemšťanů“ navíc s velkým potěšením. Přejít ulici je pokus o sebevraždu – řidič motorky, rikšy i auta zastaví až když mu někdo vleze do cesty, po pěti minutách je člověk ohluchlý z řevu klaksonů, musíme ještě pokud možno koukat pod nohy, abychom nezašlápli krysu nebo kravinec :-).

Chudoba je všude. Tady v Novém Mumbaji je to prý lepší, přestože byl postavený pro bohatší sortu lidí, ale to právě přitahuje ubožáky, kteří hledají jakýkoli zdroj obživy a kousek svého místa na světě. Někdy je to dost těžké, bez klapek na oči by se tu člověk musel zbláznit. Když jsme se jednou vracely domů s plnými nákupními taškami, přilepila se na nás asi sedmiletá holčička, a žebrala. Nenechala se odradit, šla s náma asi kilometr a na křižovatce mě instinktivně chytla za ruku, bylo to dost srdcervoucí. Všude se tu potulují psi, nejsou nebezpeční, jenom unaveně a smutně koukaj. Už jsme tu viděly situaci, kdy se na smetišti přetahovalo dítě se psem o jídlo. Je neuvěřitelné, že lidem nevadí ta špína okolo. Popelnice a kontejnery tu neexistují, každá ulice je jedna velká skládka, všude to smrdí a hnije. Přitom do jejich domácností každé ráno(!) dochází pokojská, která vytře celý byt, umyje nádobí a vypere. Nedokážou pochopit, jak naše ženy zvládnou uklízet celou domácnost když ještě musí chodit do práce.

Monzunové počasí je otravné. Sluníčko jsem viděla zatím jednou a vždycky se nejvíc rozprší zrovna když odcházíme z práce. Ten déšť je navíc tak divný, že je člověk okamžitě promočený, i když stojí pod deštníkem :-D. Když zrovna nelije, tak je takové dusno, že se člověk permanentně potí, jako kdyby měl čtyřicítky horečky. Navíc musíme do práce ve vyfasovaném odporně teplém velkém pólo tričku, které si musíme precizně zakasat do džínů. Vyžaduje se po nás perfektní make-up a už týden se s kolegyněma dohadujeme, že se malujeme dostatečně a nechceme vypadat jako ruské bábušky. V tom horku to navíc všechno stejká, takže jsme fakt nádherné a reprezentativní :-D.

Jídlo. Když se mě v práci ptali, jestli mám nějaké speciální stravovací požadavky, řekla jsem, ať si se mnou nedělají starosti, že ráda zkouším nové věci a kromě mého školkového špenátového traumatu nemám s ničím problém. A opravdu mi všechno zatím chutnalo. Protože většina lidí jsou vegetariáni, hotel vaří jenom bez masa. Nikdy bych nevěřila, jak může být vegetariánská krmě rozmanitá. Sice se oběd vždycky skládá z rýže, na kterou si nalijí něco jako naší polívku, obilných placek, ze kterých trhají kousky a s nimi nabírají směs zeleniny a brambor a salátu nebo dezertu (většinou oslazené mlíko s rýží nebo těstovinami :-)). A hlavně do všeho sypou tuny koření!! Někdy mám pocit, že propotím duši. Jednou jsem dokonce měla varhánky na rukou, než jsem dojedla :-). Nicméně protože si v bytě nemůžeme uvařit, je oběd pokaždé vrcholem dne.

Autor velice úspěšné a výstižné studie o dnešní Indii píše, že „do Indie nejezdí lidi poznávat Indii, ale sami sebe.“ Myslím, že už se docela znám, ale když je člověk zvyklý žít na druhé straně světa, nedokáže odolat kulturnímu šoku, ať se připravuje jakkoli. Po týdnu jsem měla největší krizi, ale už to postupně všechno rozdýchávám :-). Je to dost divný pocit, připadat si v pětadvaceti letech jako nesamostatné, bezradné a na cizí pomoci závislé batole. Neustále být hladová, zpocená, unavená a zmatená. A stýská se mi. Musím si hezky vysvětlovat, že mě to celé vlastně baví a posiluje a jsem zvědavá na moment, až si dokážu odpovědět na otázku, co mi ten můj pobyt v Indii měl přinést. Jaký měla tahle podivuhodná cesta smysl. Zatím se snažím radovat aspoň z maličkostí a zkoumám svoje pocity :-).