Óda na Gou

Když jsem musela odložit svou vysněnou cestu do Brazílie na neurčito a zvolila indickou alternativu, těšila mě jedna myšlenka: Indie má přeci Gou! Nejmenší indický stát na západním pobřeží byl totiž ovlivněn téměř pětisetletou portugalskou koloniální nadvládou, z níž se vymanil až na počátku šedesátých let minulého století. Její odkaz je patrný všude, kam se člověk podívá: majestátní vilky s prostornými terasami, barokní kostelíky a kapličky, názvy hotelů a restaurací v portugalštině, tradice klidné polední siesty. Zasadíte-li to všechno do orientálních kulis s úžasnou biodiversitou, tropickým klimatem, červenou půdou a bílými písčitými plážemi Arabského moře, vznikne úžasně exotický koktejl, který se bezpochyby může rovnat i Latinské Americe.

Pohodovému týdnu v mém malém indickém ráji ale předcházelo pár dramatických momentů :). Prvním bylo, když jsem se vrátila z Radžastánu a dozvěděla jsem se, že v Bejrútu, odkud měl přiletět můj spolucestovatel, zase duní bombové výbuchy. Neměla jsem od Milana žádné zprávy, tak mi nezbývalo než čekat, až dosedne jeho plánované letadlo na indickou půdu a zavolat mu, jestli je tu. Naštěstí byl. Další šoky přišly, když jsme následující den čekali na noční autobus do Goy a zjistili jsme, že místo odjezdu, které bylo zmíněné na jízdence neodpovídá tomu skutečnému. Bylo nutné rychle jednat a zjistit, kde to tedy je. Jenomže já jsem díky mému nachlazení z předchozího týdne zrovna úplně přišla o hlas :D. Zkoušela jsem něco sípat do telefonu řidiči autobusu, ale to bylo stejně neefektivní jako jeho konverzace s Milanem, prostě jsme byli v hájíčku. Poslala jsem S.O.S SMSku jedné indické kamarádce a ta andělská duše zařídila, že na nás autobus 20 minut počkal, než jsme doběhli na to správné místo. A po dvanácti hodinách jízdy začala ta těžká pohoda:)…

Proč je Goa tak božská:

Můžete se ubytovat v roztomilých bambusových chatičkách za 54 Kč na noc. Objednat si královské pokrmy z mořských plodů za cenu 50-70 Kč a pít pivo skoro zadarmo. Bez jakékoli zálohy a dokladů si pronajmout skútr a projet si během pár dní třeba celé pobřeží. Procházet se po nekonečně dlouhých plážích spolu s krávami a pejsky. Z jedné z barevných lodiček pozorovat delfíny. Plážové flákání můžete zpestřit návštěvou jednoho z koloniálních měst a ochladit se v nějakém kostelíčku. Utratit pár šušňů na bleším trhu ve stínu palem. Navštívit farmu, kde se pěstuje koření a dozvědět se, jak se pěstuje vanilka, jak se z kešu oříšků vyrobí pálenka, které koření je nejvzácnější, které působí jako afrodiziakum, které zažene křečky v břiše a mnoho mnoho dalšího.

No dobrá, je to taky místo, kde se občas otřesete při pohledu na vránami oklovaného mrtvého psa a kde se třeba poprvé v životě budete stydět v bikinách, protože i když jsou místní na tyto turistické mravy zvyklí, ten vilný pohled, kterým vás chlapíci obdarují, ve vás způsobí pocit, že jste ta nejneslušnější bytost na celém světě. A občas se sem z jihu přižene cyklon, který se zdrží třeba čtyři dny, dokud neodjedete z té nejhezčí pláže :). Ale pro jedny z mých posledních dojmů z Indie jsem si nemohla vybrat lépe a teď už opravdu s klidným srdcem můžu odletět domů.

Po téměř čtyřech měsících se loučím s Indií mou oblíbenou písničkou z dětství na rtech:

Až na březích Gangy uvidíte západ barvy karmínu

A ze slavných oceánů uslyšíte zpěvy starejch fakírů

Až zavoní nocí mandlovníky, bubny džunglí zavíří

Půjdeme si sednout na hřebíky jako to dělaj fakíři

Záhadná je to zem

Tamtamy duní pralesem

Vůně tropů, džungle tajnej řád

Tmou tygr mihne se

Kdo má nohy zvedne se

Nikdo nemá tygra za krkem rád…

:)