Obchodní transakce jménem "láska"

Protože už jsem nějak dlouho zticha a nezažila jsem nic, co by stálo za zmínku (kromě bláznivého útoku jedné nevypočitatelné opice a požehnání v hinduistickém chrámu o dni Indické nezávislosti), nastíním vám alespoň problematiku indických milostných vztahů.

Zeptáte-li se mladé slečny kolem pětadvacítky jestli má přítele, setkáte se nejčastěji se dvěma typy reakcí. První je hrdé přitakání a druhou nesmělé „nee, nemám, radši to nechám na rodičích“. Standardním postupem v indické společnosti jsou zprostředkované sňatky. Něco tak intimního a romantického jako je sbližování dvou lidí je nahrazeno jakousi obchodní transakcí mezi dvěma sociálními jednotkami. Hlavními hybateli jsou rodiče. Jakmile ratolest dosáhne věku mezi 25-27 lety, stává se „prodejním artiklem“, pro který je třeba najít nejvhodnější protějšek. Zdroje se hledají nejprve mezi dobrými známými, na rodinné doporučení a také přes inzerát. Chlapci jsou hodnoceni podle jejich příjmů a rodiny, dívky podle vzhledu, kvalifikace a rodiny. Velmi důležité je také to, aby se shodovaly jejich horoskopy.

Po pár zprostředkovaných setkáních mezi potenciálními snoubenci musí být jasné, jestli spolu chtějí strávit zbytek života nebo ne. Třeba taková Roohi: „Bylo mi 27, nejvyšší čas. Nikdy předtím jsem neměla přítele. Naši mi domluvili schůzku s mým nynějším manželem. Nejprve se mi ani trochu nelíbil, byla jsem docela vyděšená. Tak jsem řekla našim, že po jedné schůzce se nedokážu rozhodnout. Domluvili druhou. Tam mi On řekl ,Roohi, prosím, neboj se mě, já tě opravdu miluju a dobře se o tebe postarám, staň se mojí manželkou.´…tak jsem kývla :).“

Následná svatba je většinou neskutečná přehlídka hojnosti, rodina často utratí půlku svých celoživotních úspor, je to vrchol jejich snažení – dobře vychovat svou dceru a ještě lépe ji provdat. Pak už je novomanželka „majetkem“ ženichovy rodiny, bydlí se svou tchýní v jedné domácnosti a musí přijmout její zvyky a pravidla a starat se o ní stejně jako o manžela. A žít šťastně pokud možno až do smrti.

Ale protože bůžek lásky je nevyzpytatelný, je tu spousta lidí, která se zamiluje do někoho, do koho by neměla. Může být z jiné kasty nebo nepochází z finančně stabilní rodiny. Pak nezbývá než tajit vztah tak dlouho, dokud je to možné. Většinou do momentu, kdy si ratolest pozvou rodiče „na kobereček“ a řeknou, že už je čas přemýšlet o svatbě a jestli dotyčný/á někoho má. Po přiznání a zvážení okolností dají často nebohému dítěti na vybranou mezi partnerem a jimi a zřeknou se jakékoli jeho následné podpory, což je nevýslovně těžké. Jedna kamarádka se svým milým už delší dobu počítala s tím, že bude muset řešit tuto Sofiinu volbu a oba šetří, kde můžou, aby si nastřádali dostatek finančních zdrojů na „únik“ do západní Evropy, kde začnou nový život.

Ovšem i do Indie proniká nová „volnomyšlenkářská vlna“ a mladší generace rodičů, pokud nejsou oddanými hinduisty, přestávají být natolik konzervativní. Přesto je pojem „love marriage“ (sňatek z lásky) něčím, co je vyslovováno s posvátnou úctou a často náznakem povzdechu.

To máme ale štěstí, že žijeme v tak liberální společnosti, že si můžeme mít s kýmkoli cokoli chceme, že? Na druhou stranu, když jsem se snažila několika indickým mladým ženám vysvětlit, že je dobré, když spolu dva lidi žijí před svatbou, aby se lépe poznali, jejich reakcí bylo: A proč tedy máte tolik rozvodů? Neměla jsem sílu je přesvědčovat o tom, že to jak to máme my, je lepší. …Třeba není :). Jenom máme jiné hodnoty.