Konečně

Panečku, už jsem tady měsíc :).

Nějak rychle to uteklo, na to, že jsem tady zatím pořádně nic nezažila. Dny prosezené v podzemním patře hotelu, kde nebylo co dělat kromě počítání minut, zabíjení moskytů a trénování našeho ďábelského smíchu, hodiny dohadování se s AIESECářema o jejich nedodržených slibech a s managementem hotelu o naší smlouvě a frustraci z toho, že akorát ztrácíme čas, únava z permanentního slevování ze svých nároků a přizpůsobování se té všudypřítomné odlišné realitě…

Teď už je to ale jiné, konečně se věci daly do pohybu.

AIESEC šel do sebe, téměř po měsíci nám dovezli dva talířky, 5 lžiček, stůl a několik židlí, ledničku, pár zatuchlých skříněk, ale hlavně ultramoderní indukční vařič :)!

V hotelu jsme si vyjednaly práci 8 hodin denně, ačkoliv zbylý personál opouští pracoviště po 12-14 hodinách, sedřený z kůže. I my se ale občas neubráníme přesčasům. Začala totiž velká sláva kolem otevření hotelu Royal Tulip. A v Indii to není jen tak. První večer ceremonie byl věnován motlitbě, zvané „pudža“. Na sto přátel a příbuzných majitele hotelu se sešlo ve velkém banquetu a několik hodin zpívali posvátné písně, aby se pak na to pořádně najedli a předvedli své zdobné garderoby. Druhý večer následovalo slavnostní přestřižení stužky. Užila jsem si svých 5 vteřin slávy, protože si mě vybrali, abych podala majitelově stoleté matce nůžky na podnosu s růžovými okvětními lístky :). Asi hodinu před hotelem duněly bubny a do toho pandžábci tancovali tradiční tanečky v neskutečně barevných oblecích. Pak nám každé přidělili pokoj a museli jsme tam stát a čekat až se tam nahrne skupinka hostů a vysvětlovat co v něm je :-P. Např. "tohle je luxusní postel která měří 6 feet, designová koupelna s doplňky francouzské značky Omni sens... bla bla bla“ :). Nikoho to moc nezajímalo, většinou to byli dobře živení papaláši se zlatými řetězi na krku a těšili se na následnou hostinu. Dost často se ptali, odkud jsem a jejich následné asociace byly zajímavé: olympijské medaile, krása našich žen a samozřejmě Československo. Nemůžu se ubránit pocitu, že si nás hotel najal proto, aby předvedl, jak je „světový“, když má zahraniční zaměstnance. Něco podobného se opakuje ještě další dva večery, pokaždé pro 200-300 návštěvníků. Od úterka by měl začít normální hotelový provoz, práce na směny, guest relations se vším co obnáší.

Musím se také pochlubit, že už několik dní je mou uniformou sárí. Jak jsem čekala, je to veskrze komplikovaná záležitost. Chodit není nic jednoduchého vzhledem k délce tohoto oblečku, natož do schodů nebo na toaletu… Celý proces oblékání trvá plus minus 20 minut. Nejprve si musíme „uškrtit“ břicho pevnou plátěnou sukní a za ní postupně zastrkávat šestimetrový pruh látky, „naplisovat“ ho a našpendlit na jakousi blůzu. Výsledek posuďte sami, já osobně si připadám jako vánoční stromeček nebo jako obtloustlá cikánská babička :). Sárí, které nosí naše uklízečky nebo ženy na ulici jsou stokrát hezčí, lehoučká, barevná, jednoduchá. Každopádně budu muset vyrazit na nákup, protože dvě třetiny oblečení, které jsem si přivezla, jsou pro veřejnost nepřístojné.

Poslední věc, která ještě stojí za zmínku, jsou naše neděle. Jediný vzácný den volna, kdy netoužíme po ničem jiném, než utéct z ruchu velkoměsta do přírody. Ať už to byl výšlap na Khargharské kopce nebo jenom procházka za humna naší čtvrti, vždycky nám to „dobilo baterky“. Mimochodem, jsem naprosto unešená místní faunou. Kde jinde byste potkali v koupelně gekona, obrovskou barevnou žábu ve výtahu, stádo krav uprostřed křižovatky nebo krabíka v potůčku? Baví mě, že jsem se dostala do fáze, kdy mě ta Indie začíná fascinovat i v dobrém slova smyslu. Konečně :).