Jak dny plynou

Třetí týden v Indii mi přinesl nadhled. Už jsem rezignovala na reakce typu vztek, rozčílení a otrávenost, že nic nefunguje tak, jak má. Je to zbytečné. Teď už s Évou akorát občas propadáme nekontrolovanému ďábelskému smíchu. Tím si taky nepomůžeme, ale aspoň si prodlužujeme život :).

Milé maličkosti, které mi zvedly náladu:

• Přijela čtvrtá stážistka, která doplní náš mezinárodní tým v hotelu – francouzska Camille. Je ještě plná nadšení a ideálů, přinesla nám do bytu trochu sluníčka.
• Samotný výkonný „chef“ hotelu, Mr. Subashish Bandyopadhyay nám nabídl, že nám o pauze místo nechutně přeslazeného čaje s mlíkem podávaného v mastných kovových kalíškách zařídí naše rozpustné Nescafé do vlastních hrnečků :).
• Tři minuty od našeho domu jsme našly taneční studio Moonwalker Dance Academy. Jak název napovídá, učí v něm opravdický Majkl Džeksn :)! Specializují se na streetdance a moderní verzi Bollywood dance. Děsně chytlavá záležitost. Na ukázkové hodině jsme byly dvě a postupně nabalujeme další zájemce, takže z toho budou soukromé lekce :). Je to sice trochu sebevražda jít se ještě víc zapotit, ale dobijeme si baterky a konečně jsme trochu akční.

Musím nás pochválit, jak jsme šikovné, už jsme se hezky naučily cestovat po Mumbai všemi dostupnými dopravními prostředky. Už víme, že na autobusy není úplně spoleh. Nemají jízdní řády, prostě občas nějaký zastaví, pokud už není plný :). Jestli jede tam, kam potřebujeme se dá zjistit jedině tak, že se zeptáme „průvodčího“ koukajícího z okénka. Ptá se ho naráz třeba deset lidí a někdy z jeho vrtění hlavou ani není poznat, jestli myslí „ano“ nebo „ne“, rozdíl v gestikulaci je minimální. Pak to chce ostré lokty – všichni se hrnou dovnitř jak o život, bus totiž nečeká a po deseti vteřinách se rozjede. Zajímavým faktem je, že cena jízdného je pokaždé jiná, záleží na stáří autobusu. Pak je tady vláček. Nejoblíbenější a nejlevnější dopravní prostředek. Možná i proto, že vagony nejsou průchozí, takže šance narazit na revizora je velmi malá. Kupé jsou rozdělena na I. a II. třídu, pro tu první je vyhrazeno jedno kupé z dvaceti. Jediným rozdílem je cena. I. třída (45 km jízda) = 120 rupií, II. třída = 12 rupií. Nepřejte si vidět druhou třídu. Vagony nemají dvířka, desítky lidí se mačkají jeden na druhého a snaží se nevypadnout ven. Dobré je, že tu mají aspoň kupé vyhrazené jen pro dámy. Ale po jedenácté je většina z nich uvolněna i pro pány. Není běžné, aby se ženy pohybovaly samy v tuto hodinu.

Co nového v hotelu? Světe div se, otevření bylo odloženo na 15. srpna. Na stropech už visí luxusní křišťálové lustry značky SWAROVSKI, ale jinak je všude stále stejný svinčík. 800 pozvánek na úvodní čtyřdenní ceremonii skončilo v koši (spíš bych řekla, že teď někde budou zdobit nějaké místní příkopy…). Měly jsme pohovor s naším velkým Front Office Managerem. Všichni se mu klaní a on se sotva na někoho podívá, natož aby ještě pozdravil. (Dali jsme mu přezdívku Beagel – anglický ekvivalent pro Rafany z Kačeřích příběhů. Je totiž stejně drsnej :)). Vrátil se po měsíci, kdy se léčil z malárie a tři dny nás ignoroval, než se nám konečně představil a slíbil, že si promluvíme o tom, co se od nás očekává a co očekáváme my. Když konečně nastala hodina "H" a těšily jsme se, jak si pěkně vyjasníme, že jsme sem nepřijely pracovat 57 hodin týdně, ale 48 a jen dvě soboty v měsíci, jak nám bylo AIESECem sděleno, vypadlo z něj, že vlastně neví, co máme ve smlouvě a čeká se na nějakého člověka z AIESECu, až ji osobně donese. Tím člověkem není nikdo jiný, než naše milá „spolubydlící“ Bhagyashree, která nám pořád jenom něco slibuje a skutek utek, takže už ani nechodí domů, protože už se nám asi ani nemůže podívat do očí. Má prý určitě přijít zítra. Dneska nám podle ní na 100% měli dovézt ledničku, muhaha… Důvod proč se tak nestalo? „Protože pršelo.“ Asi si budeme muset počkat do září na konec monzunového období…:)

Jeden z mých dvou brášků se mě zeptal, jestli už jsem tu pochytila nějaké místní manýry. Držím si své evropské standardy, ale včera jsem se rozhodla, že budu následovat většinu a stanu se vegetariánem. Místní masité pokrmy, ke kterým se zpravidla dostanu jednou týdně, ve mně zrovna nevyvolávají důvěru. Maso má podivuhodnou strukturu – nikdy to není ucelený flák typu prsíčka nebo stehýnka, ale drobné šlachovité hroudičky. Spíš než kuře to připomíná něco jako… veverku? …KRYSU??! Taky jsme viděly, v jakých podmínkách chovají a porcují kuřata… Takže se bez masíčka nadále ráda obejdu a čtyři měsíce svého vegetariánství oslavím středně propečeným šťavnatým steakem :). Dobrou chuť k večeři.