Radžastán (Rajasthan) je pouštní stát na severozápadě - zase úplně jiná Indie, kterou jsem určitě nechtěla vynechat. Na cestování jsem ulovila polskou spolubydlící Annu, která mluví hindi a už procestovala tak 80% země, takže tentokrát jsem se nechala trochu vést. Shodly jsme se, že se nechceme nikam moc hnát a zvolily jsme si jenom tři magická města: Jaipur, Jaisalmer a Jodhpur. Jenomže jsme netušily, jak nás vypeče indická doprava…

Doposud vždycky fungovalo, že jsme si pár dní dopředu došly na hlavní Mumbaiské vlakové nádraží pro takzvané tourist quota jízdenky – vždycky je pár míst rezervovaných pro turisty. Jenomže tentokrát za přepážkou seděl nějaký striktní pán a najednou nám je odmítal prodat, protože nemáme turistická víza, ale pracovní. Nakonec se nechal přesvědčit, že tedy pro Annu jednu uvolní, ale zapíše si jí na černou listinu a prý už nikdy nebude moc tuhle příležitost využít. Na mě zbyla běžná jízdenka – ovšem byla jsem na čekací listině 171. v pořadí, což znamenalo, že spolu s těmi nebožáky přede mnou mám právo možná tak na nocleh ve špinavé uličce. Nicméně v objetí jsme se s Annou na jednom lůžku celkem vyspaly a pořád to byla ta nejpohodlnější noc, která nás po celý týden (krom jedné noci v hotelu) čekala. Ve vlaku jsme se potkali s jedním čokoládovým Amíkem a blonďatým Frantíkem, kteří měli podobný plán, takže nadále cestujeme společně.

Růžové město

Do Jaipuru jsme dorazili po dvaadvaceti hodinách v pondělí večer. Hned na nádraží se nás „ujal“ mladík, který nám ze začátku přišel otravný, ale zanedlouho jsme pochopili, že může být užitečný. Vyklubal se z něj asi první Ind, který z nás nechtěl vyždímat maximum peněz, ale opravdu se chtěl jen nezištně spřátelit. Pomohl nám najít hotel, když už jsme ztráceli naději, že bude vůbec někde volno a u piva navrhnul, že nás za minimální cenu bude následující den vozit svojí rikšou a ukáže nám ta nejhezčí místa v okolí. Tahle dohoda se vyplatila, protože nám ušetřil spoustu času a město jsme si tak opravdu moc užili.

Přízviskem „Růžové město“ se Jaipur chlubí od roku 1876, kdy bylo celé jeho centrum natřeno barvou (tenkrát symbolizovala pohostinnost) u příležitosti návštěvy prince z Walesu. Dnes se rozpíná daleko za původní hradby a je spolu s Delhi a Agrou součástí takzvaného “indického zlatého trojúhelníku”, který málokterý turista vynechá. A podle toho to tu taky vypadá – kromě zajímavých architektonických památek jsou tu na vás nastražené typické kýčovité atrakce, jako je tančící kobra nebo možnost projížďky na slonu. …No, nebudu zapírat mé nadšení :D. Had je mé oblíbené zvíře, ale přestože fakíři přísahají, že ta jejich kobra není jedovatá, pozoruji ji z bezpečné vzdálenosti. A přemýšlím, jestli je opravdu hypnotizována zvukem píšťaly a nebo před ní uhybá, protože v rámci “domestikace” ji páníček stejným nástrojem tluče. A sloní vyjížďka? Po-ma-lou-čku se hou-pat ze stra-ny na stra-nu a pozorovat, jak tento sympatický mimochodník reaguje na hlasové povely a dotyky jakýmsi pohrabáčem, je také nezapomenutelný zážitek.

Asi jedenáct kilometrů za městem se rozpíná Amber fort ze 16. století, jedna z největších a nejkrásnějších pevností v celé Indii s nádhernou polohou na okraji divokých hor. Na jiné straně města se zase v údolí ukrývá magický opičí chrám. Na to, že tito drzí tvorové, kterých tu bylo opravdu požehnaně, kradou banány a plastové lahve, jsem byla připravená. Ale nečekala jsem, že se na nás vrhnou i proto, aby nám sežrali smrdutý afrikánový věnec, který jsme dostali v chrámu :).

Město opouštíme po západu slunce a protože nejen vlaky, ale i autobusy jsou vyprodané, musíme si koupit drahou jízdenku soukromým autobusem, kde netěsní okýnka, takže pěkně nastydnu a přikrmuju to pěkně po celý zbytek pobytu…

Zlaté město

Jaisalmer je další z radžastánských klenotů. Asi čtvrtina tohoto osmdesátitisícového města žije uvnitř obrovské pískovcové pevnosti vybudované ve dvanáctém století okolo maharádžova paláce. Každodenní ruch má ale na ni neblahý vliv, patří mezi 100 nejohroženějších památek na světě. Za hradbami se vinou další zlaté uličky s neuvěřitelně dekorativním zdobením, typické pro dobu někdejší islámské nadvlády. Je to tu příjemně klidné a dalo by se tu strávit určitě několik dní a zkoumat zajímavé detaily domů a džinistických chrámů, ale my máme v plánu velký výlet do pouště…

Velbloudí safari je v Jaisalmeru dobrý business. Hotely se předhánějí v nižších cenách za ubytování, aby nalákaly turisty a pak sklidily provizi za zprostředkování služeb agentur vlastnících velbloudí karavany. V našem guest housu se nás sešlo celkem sedm zájemců. Džíp nás popoveze za město, kde už na nás čeká stádo obložené barely s vodou, pytlema zeleniny a dekami. Každý si může vybrat svého velblouda. Ten, na kterého jsem ukázala, měl nejsympatičtější čumák, zlatou srst a přezdívku Al Pacino :). Navíc se z něho vyklubal kupri, lídr stáda, sterý rád chodí první a zná všechny stezky. Takže zatímco ostatní jsou lany spojeni za sebou, já si vykračuju jako první, s vlastníma otěžema a ničím než rozlehlou krajinou na obzoru. Užívám si tu nekonečnou svobodu a uvědomuju si, jak mi chybí koně. Ikdyž už nejezdím roky, ze začátku mám tendence mého velblouda ovládat pomocí váhy těla a stisku a propínat paty jako na koni, ale velbloudovi to je puténka, protože přes vysoké naložené “sedlo” necítí nic. Prostě si jen tak jde stepní krajinou s řídkým porostem kaktusů a trnovníků, kterou střídá polopoušť, a zastaví až když dojdeme k prvním nefalšovaným písečným dunám. Tady máme přečkat noc. Před setměním naši tři průvodci rozdělají ohýnek a připravují nám večeři. Jsou nadšení, že se s nimi chceme povídat a dokonce jim pomoct krájet zeleninu. Běžní turisti prý většinou sedí stranou a nechají se jenom obsluhovat. Jíme za tmy rukama, lžičky se na velbloudy už nevešly. (Měli jsme dovoleno vzít si s sebou jenom foťák, toaletní papír a případně cigarety :)). Stejně prý rukama to jídlo chutná líp. Myslím si své, ale má to své kouzlo. Usínáme pod tlustými neforemnými přikrývkami a stejně se budíme zimou. Ale aspoň vidíme oblohu s absencí jakéhokoli smogu a rušivého městského osvětlení, pokrytou milióny hvězd. Občas některá spadne…

Další den jedeme dál a dál pouští Thar, téměř až k pakistánským hranicím. Kupodivu není jízda na velbloudu monotónní, člověk aspoň může nechat plynout myšlenky a uvědomí si, jak je úžasné opustit alespoň na chvíli civilizaci. Občas zastavujeme u nádrže, aby se velbloudi napili a ve stínu stromu si vaříme oběd a všichni do jednoho usínáme. Horko je docela únavné. Ještě další noc u ohýnku s vyprávěním příběhů a vychlazeným pivem! (děti z nedaleké vesničky objevily možnost snadného výdělku) a ráno jedeme zpátky k Jaisalmeru. Trochu jsme si přispali, tak musíme klusat :). Pánská část výpravy z toho není moc nadšená, ale je to legrace.

V Jaisalmeru ještě procházíme bazaar a opět odjíždíme naším oblíbeným autobusem, kde zase vymrznu. Netušila jsem, že indická zima bude po nocích opravdu tak studená…

Modré město

Nejdřív musím zmínit, jak efektivně v Indii pracuje neskutečně propojená síť kontaktů… V Jaipuru na ulici potkáte jednoho člověka, který vám doporučí hotel. V hotelu zjistí, kam se další den chystáte a okamžitě vám tam zprostředkují další “ultra výhodné” ubytování. Tam se ptáte na autobusové jízdenky z dalšího města a stačí jeden telefonát a domluví, že vám je zabookují v nějakém místním hotelu. Protože z toho bude mít tenhle hotel provizi, dovolí vám strávit tam pár hodin do svítání, dát si sprchu a nechat si tam do večera zavazadla. Tak nám to alespoň bylo řečeno. Ve čtyři ráno po příjezdu do Jodhpuru nás má na zastávce bezplatně vyzvednout riksha a odvézt do hotelu. Přijíždí se čtyřicetiminutovým zpožděním. V cíli se dozvídáme, že rikshu i pár hodin v hotelu musíme zaplatit, což odmítáme, protože tak přece dohoda nezněla. Nakonec nám aspoň dovolí počkat do svítání na střeše. Aby jsme tu mohli nechat baťohy, koupíme si u nich aspoň snídani a jdeme prozkoumat modré město.

Dominuje mu další majestátní pevnost. Je skoro stejně tak krásná jako ta v Jaipuru, ale navíc nabízí spoustu zajímavostí, jako třeba muzeum turbanů (motávaly se třeba až z devatenácti metrového pruhu látky!) a přehlídku radžastánského folkloru na každém nádvoří. Kruh stařečků v suknicích až po prsa a rolničkami kolem kotníků rytmicky podupuje do rytmu bubínků, transvestité v pestrobarevných sárích se málem vykroutí z boků i se sloupem skleniček na hlavě, jinde vás tanečnice lákají mezi sebe. Moc hezké. Z výhledu hradeb konečně poznáváme, proč je Jodhpur známý jako modré město. Půvabné domečky s rovnými střechami byly po staletí malovány na královskou modř – důvody jsou nejisté, ale říká se, že své příbytky takto původně barvili Brahmáni, příslušníci nejvyšší kasty, aby se odlišili od těch nižších. Pak je ale následovali všichni ostatní, třeba i proto, že modrá opticky ochlazuje a prý také odrazuje moskyty.

Zpáteční cesta do Mumbaie je za trest. Poslední volná místa byla v tom nejhnusnějším, nejzaprášenějším a bohužel také nejdražším autobuse, který kdy mohl na silnici ještě jet. Navíc už nebyla lůžka, takže sedíme dvacet jedna hodin na sedačkách, které nejdou sklopit a za zády nám dvě malá inďata dokola melou písničku “Twinkle twinkle little star…” Ale stálo to za to! :)