Boj s větrnými mlýny...?

Už jsem vás dlouho neinformovala o tom, jak se tady mám, byla jsem totiž trošku mrzutá a nechtěla jsem si takhle veřejně stěžovat :). Ale taky nechci mlžit… Takže ano, moji milí, přiznávám, že moje dosavadní indická zkušenost je stále poněkud rozpačitá. Pořád se nám nechce smířit s tím, že takhle už věci zůstanou po zbytek našeho pobytu, takže neustále bojujeme a dožadujeme se naděje na změny k lepšímu.

1. Práce.

Guest relations není úplně nezajímavé odvětví, ale neobejde se bez jednoho detailu. A to bez hostů :). Zatím jsme jich neměli mnoho. Hotel je oficiálně otevřený od 15.8., ale stále není ve stavu plné použitelnosti. Rezervační systém ještě není spuštěn, teprve před pár dny dorazila mašinka na platby kartou. Každou chvíli někde něco přestane fungovat nebo teče ze stropu voda a tak podobně. Lidi, kteří sem zavítají buďto směřují do jedné ze dvou již otevřených hotelových restaurací nebo mají zájem o banquetové prostory. Zástupci firem, kteří tu chtějí ubytovat své klienty nebo místní obyvatelé hledající místo pro svatební hostinu nebo večírek. Takže naší pracovní náplní je provázet je po hotelu a odpovídat na otázky. Jsme takové nárazníkové pásmo mezi příchozími a zbytkem hotelového personálu. Musíme pochopit, co přesně dotyčný chce a v souladu s veškerou etiketou ho nasměrovat. Ve zbylém (no, vlastně spíše převládajícím :)) čase hrajeme na počítači karty. Už jsem pokročilý hráč Spider Solitaire, heh. Nicméně pořád máme slíbeno, že budeme v průběhu tohoto měsíce přesunuty do oddělení Sales and Marketing (v souladu s naší smlouvou), kde se dějou mnohem zajímavější věci. To je jedna z vidin, která mě udržuje při dobré náladě, jinak bych se asi musela zbláznit z toho, že tady poněkud ztrácím čas.

2. Volný čas.

Už nemáme ani ty naše volné neděle, které pro nás byly posvátné. Nezáleží na tom, že třeba zrovna není v hotelu nikdo ubytován, prostě služby guest relations jsou potřeba i o víkendu. Místo toho dostává každá z nás stážistek volno jiný den v týdnu, a to každá zvlášť. Což je pak docela ztráta času, protože v okolí už jsme všechno zajímavé viděly a vyrazit samotná někam do džungle na trek není úplně představa, co by nás hřála. Někdy se povede, že dají volno dvěma z nás najednou. Bohužel zákon schválnosti funguje dokonale a nakonec je některá z nás zaměstnaná střevním diskomfortem či nachlazením a z výletu není stejně nic. Ale máme s Évou plán hodit se na pár dní marod a popojet načerpat endorfiny 600 km na jih na pláže prosluněné Goy :).

3. AIESEC

Práce místní pobočky naší vysílající organizace nás nepřestává udivovat. Donekonečna řešíme, proč už po několikaté neprišel instalatér, jak bylo domluveno, proč nedochází uklízečka, jejíž služby musíme platit, proč je nájem tak vysoký, když bydlíme v šesti, máme pliseň na zdi a rozpadající se nábytek a veškeré další vybavení bytu sponzorujeme samy. Dvakrát v tomhle týdnu nás třeba odpojili od internetu. Jednou AIESEC nezaplatil fakturu a podruhé nám bylo řečeno, že internetový poskytovatel ztratil naší smlouvu, tak nás pro jistotu odpojil, dokud mu AIESECáři nedonesou její kopii. Moc zábavné :).

Ale jinak to tu docela jde. Uz jsem plně aklimatizovaná, dokážu se zabalit do sárí během pěti minut, většinou jsem schopná poznat, kdy se me někdo snaží natáhnout, vím, kde si koupit pivo a tak :). Jediná věc, na kterou jsem si ještě nezvykla, je “role celebrity”. Skupinka chichotajících se středoškolaček piští nadšením, když jim odpovím na pozdrav, v baru si mě fotí na webové stránky, aby nalákali hosty, v centru Mumbaie mi nabízí roli komparzistky v Bollywoodu. Lidi na nás cizince nekoukaj, oni zíraj! Nepomůže ani když se jim zostra podíváte do očí, stejně jste to nakonec vy, kdo uhne pohledem. Necítím se v roli ostře sledovaného objektu úplně ve své kůži. Vážně jsem kdysi snila o kariéře televizní redaktorky…:)?

Přeju vám krásný začátek podzimu a jdu se těšit na brzy nastávající indickou “zimu”, až konečně dešťové mraky odkryjou sluníčko, které trošku opáli moji nápadnou bledou tvář :).